Ztracený

12. června 2011 v 12:01 | Medůza |  Jednorázovky
Tak po dlooooouhé době sem zase něco dávám. Doufám, že se vám to bude líbit, i když sem stejně nikdo moc nechodí. Je to jen pokus o jednorázovku :D Kdyžtak piště komenty nebo hlasujte ;)


Zničeho nic se probudil pod mostem. Hlava mu třeštila a celé tělo měl jako z gumy. Nemohl se pohnout, jen tiše pozoroval most nad sebou. U hlavy mu hlasitě zručela řeka. Snažil se rovzpomenout, jak se sem vůbec dostal.

Pohl rukou, poté druhou. Tělem mu projela ostrá bolest, vystřelující z levé ruky. Zavřeštěl bolestí. Pohlédl na ruku a usoudil, že ji má nejspíš zlomenou. Dá se mluvit o štěstí, pokud vyvázl pouze s těmito zraněními. Pravou rukou si pomohl posadit se. Teprve teď si prohlédl, jak vlastně vypadá. Zděsil se při tom pohledu. Dříve modré tričko bylo teď celé od krve. Stejně jako jeho rifle.

Už mu vážně nic nedávalo smysl. Co se stalo? Proč je tady? Tolik otázek a žádná odpověď. Pamatuje si vůbec svoje jméno? Vzápětí si oddychl, pamatuje si ho.

Pokusil se pohnout také nohama. Dal do toho všechnu sílu, neviděl výsledek. Sledoval každý milimetr, ale nohy ho neposlouchaly. Přesto to nevzdával. Kapky potu mu stékaly po čele. Nic.
Přepadla ho panika a zběsile si mlátil do nohou. Bylo to zvláštní nic necítit.

Musel se odtamtud dostat. Ale jak? S těmito zraněními může jenom křičet o pomoc. Nadechl se, otevřel pusu a chtěl z plných plic zakřičet, místo toho mu z úst vyšlo jen podivné chraptění.

Je v koncích. Nemůže dělat vůbec nic. Most je příliš vysoký aby se tam vyškrábal po svahu. Skusil alespoň ještě jednou zakřičet. Tentokrát se mu to podařilo. Šum řeky byl ale příliš hlasitý, takže mu to bylo k ničemu.

Stěží se doplazil k vnitřni straně mostu, aby se opřel. Zavřel oči a snažil se vzpomínat. Před očima se mu vybavila tvář. Dívčí tvář, jemu velmi známá. Byla to jeho holka, jeho životní láska. Miloval ji víc než svůj život. Alespoň do té doby než...

Střípky vzpomínek mu utkvěli v paměti, ale když už si myslel že si na vše vzpomněl, černá díra. Přesto se snažil být duchapřítomný.

"Néé! Prosím ne! Áááá!" Dívčí hlas se mu ozýval v hlavě. Pane bože co se stalo?!

"Proč?" Viděl hrůzu v jejích očích. Nechápavě se na něho dívala. Nevěděla proč to dělá. Milovala ho a on jí taky, tak proč? Byla si jistá že on by tohle nikdy neudělal. Muselo se mu něco stát. Něco hrozného co by to všechno vysvětlovalo. Bála se ho, ale stále ho milovala.

Držel se za hlavu a křičel. Snažil se zahnat ty hrozné výjevy z minulosti, ale musel se dozvědět, co se stalo. Stále viděl její oči. Ty smaragdové oči plné bolesti a strachu. Bylo to pro něj jako noční můra.

Všude po stěnách byla rozetřená krev. Byla tu cítit smrt. Podíval se po celé místnosti a zatajil se mu dech. V rohu někdo ležel. Rozeběhl se k bezvládnému tělu a zvedl mu hlavu. Jako kdyby viděl ducha, odskočil a svalil se na zem. Rozbrečel se jako malé dítě. Připlazil se k tělu a položil si jeho hlavu na klín.

Hladil ty černé vlasy a díval se do mrtvolně prázdných očí. Slzy mu stékaly po tváři a silně mačkal ruku své přítelkyně, jakoby čekal, že se probudí. Ne, už se nikdy neprobudí. V hrudi měla střelnou ránu, z které ještě trošku vytékala krev.

Přísahal, že zabije toho, kdo jí to udělal. Přísahal, že se pomstí. Pár kroků od sebe viděl pistoli. Opatrně odložil tělo a sáhl pro ní. Byli tam ještě tři náboje. Těmi se pomstí. Zamířil ke dveřím a chtěl otevřít. Bylo zamčeno. Snažil se je vykopnout, ale marně. Pak jakoby si vzpoměl, sáhl si do kapsy. Vytáhl klíč. Odemkl a ještě věnoval poslední pohled své lásce. Naplněn touhou po pomstě vyrazil ven.

Oslepilo ho ostré sluneční světlo. Byl v lese. Šel úzkou pěšinkou směr vesnice. Myslel si, že tam vraha najde. Nevěděl, kdo to byl, ale prostě šel.

Asi za půl hodiny došel ke starému vysokému mostu. Chvíli si tam odpočinul, protože věděl, že ho čeká ještě dlouhá cesta. Sedl si a přemýšlel. Kde najde vraha? Komu se pomstít?

Prudce vylétl na nohy a zakřičel. V očích ho pálily slzy a hryzalo ho svědomí. To on ji zabil. Proč by jinak měl v kapse klíč od staré chaty? Proč by jinak měl vedle sebe pistoli?

Už našel vraha, tak musel splnit to, co slíbil. Zastřelí se? Ne. To by bylo moc jednoduché. Musí trpět. Vylezl na okraj kamenného mostu a podíval se dolů. Zavřel oči a...

Probudil se pod mostem. Ochrnutý, se zlomenou rukou a s pistolí vedle sebe. Vzpoměl si na poslední slova své přítelkyně. "Miluji tě..." Nezasloužil si jí. Vzpomínal na její krásnou tvář. Na její polibky a něžná slova. Ale on ji zabil. Pouze ze žárlivosti. Musí za to pykat. Musí zemřít. A musí trpět tak, jak s ním trpěla ona. Prostě jen seděl, a čekal na smrt.
 

Na hřbitově

4. dubna 2011 v 15:06 | Medůza |  Básničky
Dlouhé vlasy
černé
jak havraní křídla
strašidelné hlasy
hlasy neživých
kazí sny pozůstalých
dívka slatně naslouchá
po zápěstí
tekutina stéká

Horká krev
poskvrněná zem
ticho prorazí řev
kolem kříže a smrt
která bije do zvonu
zvonu smrti
někdo zemře znovu

Snad dívka
s krví na zápěstí
potká ji neštěstí
už nebude žít
o smrti nemusí jen snít
dál se řeže
ostrou žiletkou
na hřbitově
kde zůstane navždy vzpomínkou

Poselství jednorožců & Křišťály moci

26. prosince 2010 v 19:51 | Medůza |  Knihy (doporučuju)


















Kouzelná trilogie, která mě dostala na lopatky! Nenechte se zaskočit počtem stránek jako já a přečtěte si ji také! Nebo se alespoň podívejte na blog spisovatelky Michaely Burdové kde najdete povídky a básničky její vlastní tvorby. http://nelien.blog.cz/


Vydejte se za dobrodružstvím do Lilandgarie, země posvátných jednorožců!Jednorožci jsou ztělesněním dobra, a dokud drží pohromadě, nemá zlo šanci zmocnit se vlády. Jeden z jednorožců se však ztratí a dobro je narušeno. Černý čaroděj chce ovládnout celou Lilandgarii. Vypouští z temnoty odporné nestvůry a snaží se najít ztraceného jednorožce, aby zničil dobro jednou provždy a osvobodil z hlubin temnot nejmocnějšího démona všech věků a světů. Do Lilandgarie se proto vracejí elfové, aby pomohli zachránit dobro a opět nastolit rovnováhu světa. Na cestě je však bude doprovázet i tajemný bojovník, kreý je sice ochrání, ale má před nimi velká tajemství. Kdo vlastně doopravdy bojovník je? Jak tato cesta dopadne?





Tetralogie Křišťály moci - další kniha od Michaely Burdové. Zatím vyšel pouze první díl - Zrada temného elfa, avšak zanedlouho snad vyjdou na trh i ostatní. Kniha, která se prostě nedá nečíst!

Životem jsou Tvorové Prvenství, Smrt má jméno Mor a Mocí se stali Neposkvrnění. Křišťály spásy jsou odrazem jejich duše i síly. Pokud Temný elf Isgraël odhalí jejich úkryt, svět padne. Naštěstí je tu Neilin a její elfí ochránce - dá se mu ale věřit? Neilinina sestra je unesena a Terien, dcera Isgraëla, bojuje s nešťastnou láskou. Neilin se musí rozhodnout, zda naplní svůj osud. Pouť za Křišťály spásy začíná.
 


Zavržený

26. prosince 2010 v 19:33 | Medůza |  Knihy (doporučuju)


Tuhle knížku fakt doporučuju!! Je upe boží a milionkrát lepší než sága Twilight!!

Patchovy oči připomínaly černé hvězdy.
Bral všechno a nedával nic. Ne že bych o něm chtěla vědět víc. Nelíbil se mi zvnějšku a pochybovala jsem, že by se mi zamlouvalo, co se skrývá uvnitř.
Tedy, to není úplně přesné. Zvnějšku se mi líbil hodně.
Dlouhé, silné paže, široká, uvolněná ramena a úsměv zpola hravý, zpola svůdný. Cítila jsem, že mě neodolatelně přitahuje, a sama sobě jsem přestávala rozumět.
Nora Greyová je svědomitá, chytrá a rozhodně nemá ráda riziko. Jenže se zamiluje do Patche a to je její první chyba. Patchova minulost je totiž všechno, jen ne nevinná. A nejlepší, co kdy udělal, bylo, že se zamiloval do Nory.
Seznámili se na hodině biologie a Nora chce jediné - držet se od něj co nejdál. Jenže jak se zdá, Patch je vždy o dva kroky napřed. Dívka na sobě cítí jeho pohled, i když Patch není nablízku. Cítí jeho přítomnost, i když je v pokoji sama. A když své okouzlení nedokáže déle tajit, vyjde najevo, kdo Patch ve skutečnosti je a proč ji vyhledal. A za všemi otázkami, které se dotýkají jeho minulosti, si Nora a Patch mohou navzájem položit jen jedinou: "Jak hluboko dokážeš padnout?"

Strom

18. prosince 2010 v 18:42 | Medůza |  Básničky

Odcházím, ač proti své vůli,
snad nemohu mít už více smůly.
Měla jsem z ttebe hrozný strach,
ten se však brzo proměnil v prach.

Musím nechtěnou cestou jít,
tak to prostě musí být.
Stále tě v srdci chovat budu,
stejně jako svou rodnou půdu.

Respekt jsem k tobě chovala,
projít kolem tebe jsem se bála.
Avšak časem, lásku jsem ti vyznala,
proč jsem jenom kolem tebe chodila.

Cosi mne od tebe odrazovalo,
jako kdyby mě něco pronásledovalo.
Vždy když jsem se tě dotkla,
horký dech na zádech jsem cítila.

Proč jsi mne takhle mučil?
Snad strachu jsi mne učil?
Všechno špatně,
bojím se tě!

Strachu se však čelit musí,
jako neviditelný provaz tě dusí.
Šla jsem k tobě o krok blíž,
a řekla jsem ti co nevíš.

Tráva kolem tebe usychá,
ty ji život bereš,
jenom proto abys mohl žít dál,
ty jsi toho místa král.

Stál jsi tam sám - opuštěný,
uprostřed louky - osamocený.
Já jsem prostě musela,
a tvému kouzlu jsem podlehla.

Ruku jsem na tebe položila,
náhle přítele jsem v tobě viděla.
Černý mrak už se vypršel,
strach jako mávnutím proutku odešel.

U tebe je mé silové místo,
u tebe je mé rodné hnízdo.
Ještě je brzo abych z něho vylétla sama,
sama, sama jako holubice opuštěná.

Musím jít s rodinou,
tou cestou nechtěnou.
Navždy tě opustit,
v srdci tě však budu střežit.

Vzpomínka mi na tebe zůstane,
už nikdy nerozvete,
už to nikdy nebude jao dřív,
budu o tobě pouze snít.

Řekla jsem ti svá nejtajnější přání,
ať střeží tě všichni svatí.
Tvá ledová kůra mě dokáže zahřát,
já tě prostě musím milovat.

Silné kořeny v zemi tě drží,
když kolem bouřka zuří.
Náhle se ozve strašlivý hrom,
drž se - tys přece můj strom!

Nechtěná

18. prosince 2010 v 18:41 | Medůza |  Básničky

Kapky po skle stékající,
pozorují mé oči plačící.
Zavřu je, vidím tě,
otevřu, ty nikde.

Jak mám s tímhle žít?
Ty mě stejně nikdy nebudeš chtít.
Budu se před tebou dál schovávat,
teebe potají milovat.

Duše teskní po tobě,
namlouvám si: nechci tě!
Pro tebe bych zemžela,
tebe vedle sebe viděla.

Sen krásný zdál se mi,
tys v něm měl hlavní roli,
stál si vedle mě,
a šeptal: miluju tě.

Sama sebe nenávidím,
za ty krásné představy.
To se nikdy nevyplní,
mlátím se do hlavy.

Jen nadějě,
v srdci je,
už nezbylo nic
pro tebe.

Stále sním
o nás dvou,
v samotě,
procházím se tmou.

Jako růže bez vody,
jsem já bez tebe,
jako pták,
co k životu potřebuje nebe.

Tak padám,
tak končím,
na tebe
stále myslím.

Ale ty nikde,
stále nic,
už nikdy víc.
Pomoc!

Není mi pomoci,
nikoho nemám,
v nouzi mě zabíjíš,
žalem umírám.

Sbohem,
já tě milovala.
Sbohem,
do teď jsem jen pro tebe žila.

Kéž by...

7. prosince 2010 v 18:00 | Medůza |  Jednorázovky

Byl Silvestr. Den mých narozenin. Den, kdy jsem si měla něco přát. Připravovala se si přání už tři měsíce dopředu. Po tom jsem toužila celý život. Přála jsem si to každý rok, každý měsíc, každý den, každou noc. V hloubi duše jsem však věděla, že se to nikdy nestane.
Sfoukla jsem čtrnáct svíček na mém oblíbeném medovém dortě. "Kéž by..." V tu chvíli jsem si uvědomila, že mluvim nahlas, zarazila jsem se. Zbytek přání zněl pouze v mé hlavě. Věděla ho pouze moje kámoška.
Byla to hlavně její zásluha, protože mě přemluvila, ať jdu na Silvestra k nám do hospody. Jelikož ji mám pod nohama, nemohla jsem odmítnou. To však nebyl jediný důvod. Bylo jich víc. Mnohem víc. Například, protože to přání a zároveň můj vysněný sen souvisel právě s tímto místem. Nejhlavnější důvod byl však ten: měl tam přijet kluk, který se mi už delší dobu líbí. Problém je ten, že on ani neví že existuju. No dobrá, možná přeháním. Ví o mé existenci, ale nezajímá ho to, i když mě kámoška ujišťovala o opaku. Moc jsem tomu chtěla věřit, ale nechtěla jsem být zklamaná. Doufala jsem, že se to někdy změní. Zatím nic. Už pěknou řádku let nic.
Pomalu jsme u našeho stolu usrkávaly kaktusový džus. Nejspíš si říkáte, že je to hnus, avšak opak je pravdou. Pokradmu jsem sledovala mého idola, který seděl u stolu naproti. Sem tam jsme se setkali očima, ale hned zase uhnuli. Kámoška si jednou všimla, že si mě se zájmem prohlíží. Moc jsem si to k srdci nebrala. Bála jsem se zklamání. V hospodě bylo narváno a zahulíno, tak jsme občas zašly s kámoškou ven na čerstvý vzduch. Když jsme byli uvnitř, nesl se místnosí náš hlasitý smích. S kámoškou je vždycky sranda. Náhle mě zavibrovala kapsa. Byl to mobil. Nastavila jsem si budík za deset minut půl deváté. "Tak, už mi je čtrnáct..." pousmála jsem se jen tak sama pro sebe. Od kámošky jsem se dočkala přehnaného blahopřání a objímání. I přes to všechno mi však připadalo, že na něco čeká. Stále se dívala na hodiny. Trochu mě to znervózňovalo. Pak to přišlo. Mezi veselými písničkami se ozvala moje nejoblíbenější. Pomalá, na kterou se dá tancovat ploužák. Myslela jsem, že mi ji nechala zahrát kámoška. Nechápavě jsem se na ni podívala. Ale ona se jen smála. "Tu ti nechal zahrát tvůj idol." Poznamenala s úšklebkem. Nechtěla jsem ji věřit, měla jsem proto své důvody. "Kéž by." Pronesla jsem zasněně. Zamnou se kdosi objevil. Stoupl si vedle mě a řekl: "Smím prosit?" V tu chvíli se mi málem zastavilo srdce. Můj idol stál předemnou v celé své kráse. Chvíli jsem na něj jen civěla. Kámoška do mě pod stolem kopla. Než jsem se stihla vzpamatovat, měla jsem svojí ruku v té jeho. Odtáhl mě o překrásně vyzdobené místnosti kde nahlas hrála moje oblíbená písnička. Pryč od všech těch lidí. Něžně mě vzal kolem boků. Položila jsem ruce na jeho ramena. Nebyl o moc vyšší než já. Pomalu jsme tancovali. Nemohla jsem tomu uvěřit, tohle byo moje přání! Doufala jsem, že neuslyší, jak mi tluče srdce. Jakoby mi každou chvíli mělo vyskočit z hrudi. Stále jsem na něho omámeně civěla. Byl překrásný jako anděl. V polotmě jsem viděla jeho uhrančivé oči, které mě pořád sledovaly. Lehce jsem se usmála a on mi úsměv opětoval. Tenhle úsměv jsem milovala. Tak upřímný a veselý a... ano, také plný něhy a lásky. Stále jsme si hleděli do očí a já byla stále víc a víc nervóznější. Náhle se přiblížil blíž k mému uchu a něžně zašeptal: "Všechno nejlepší k narozeninám." A zase ten úsměv z kterého se mi podlamují kolena. Vážně se musí tak úžasně smát? Překvapeně jsem se na něho podívala. Jak tohle může vědět? Tak tohle jsem od něj nečekala. "Jak to víš?" Ale odpovědi jsem se nedočkala. Místo toho se lehce usmál a zadíval se mi do očí. Nebyla ani půlka písničky, což pro mě bylo velmi pozitivní. V jeho objetí jsem si připadala víc než v bezpečí. Tak chráněná. Tak milovaná. Už jsem se lekla že mi umí číst myšlenky, protože mě více objal kolem boků a přitiskl si mě blíž k hrudi. Tak, a teď buďto omdlím, nebo nevim. A tohle jsem podle něj měla vydržet? Copak mě chce zabít? Cítila jsem jeho svaly na mém těle a rozechvěla jsem se. I přes to jsem ho však víc objala kolem krku a položila jsem si hlavu na jeho rameno. Objal mě pevněji. Naše těla se dotýkala a já myslela že se nového roku snad ani nedožiju. Celou tu dobu co jsme tancovali na moji písničku mi ani jednou nesáhl níž jak na boky což pro mě byla velká úleva. Alespoň jsem věděla že mu nejde jen o "to". Svoji hlavu měl zabořenou v mých vlasech a sem tam jsem cítila jak nasává mou vůni. Tohle byl buďto sen, nebo výmysl. Naštěstí ani jedno z toho. Byla to skutečnost. Písnička se už pomalu blížila ke konci a já se modlila aby mě jen tak nepustil. A zase. Zase mi snad četl myšlenky. "Už tě nikdy nechci pustit." Zašeptal. "Tak mě nepouštěj." Oplatila jsem mu. Náhle mě pustil. Bože co jsem to zase řeka? Já prostě nemůžu chvíli držet hubu! Vyčítala jsem si. Ale on za žádnou cenu neměl v plánu mě pustit. Místo toho mě jenom lehce chytil za bradu a zvedl ji k sobě. Jeho rty se pomalu přibližovaly k mým. Oběma rukama mě chytil za bradu a naše rty se setkaly. Pomalu mě začal líbat a já mu polibek oplatila. Jednou rukou jsem mu zajela do vlasů a druhou jsem ho hladila po zádech. Líbal jemně a smyslně. Postupně začal polibek prohlubovat a přidával na intenzitě. Snad necítí jak se chvěju. Pomylela jsem si. Jakoby to tušil, přitiskl si mě ještě blíž k sobě a vášnivě mě líbal. Nechtěla jsem aby to skončilo. Nikdy. Ale jednou muselo. Najednou polibek zjemnil a pak už líbat přestal. Pomalu jsem otevřela oči a zadívala jsem se do těch jeho. Díval se mi do očí tak upřímě a láskyplně. "Miluju tě. Vždycky jsem tě miloval." Zašeptal. "Taky tě miluju." Řekla jsem mu. Proč se tohle nemohlo stát už dřív? Nevyčítala jsem mu to. Svoji chybu napravil, a myslím že docela dobře.
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, proč se o mě teda nezajímal, když mě miloval od první chvíle co mě uviděl. Dokázala jsem si to vysvětlit pouze tak, že byl prostě moc stydlivej, což bych o něm nikdy neřekla. Ale teď je mi to fuk. Jsme spolu. To je hlavní. Miluju ho víc než svůj vlastní život. Zemřela bych pro něj, kdyby to bylo nutné. A jsem si jistá, že on by zemřel pro mě. Každý, kdo nás teď vidí, říká, že jsme si souzeni. A někdo taky říká že navždy. Kéž by....

Volná jako orel

2. prosince 2010 v 17:56 | Medůza |  Básničky

Jsem sama,
bez tebe,
pouze smutně
hledím na nebe.

Orel vznešený,
pluje mezi mraky,
tak volný, má svět bez hranic,
to já bych chtěla taky.

Zato já jsem vězněm,
v tomhle krutém světě,
bez lásky, přátel a rodiny,
jak já bych chtěla letět.

Letěla bych daleko,
až tam za ty hory,
přeletěla bych hravě,
i ty krásné bory.

Přes moře, přes lesy,
nesl by se volný křik,
plný radosti a štěstí,
avšak teď zní pouze
nešťastný vzlyk.

Létat jsem chtěla zkusit,
ze skály do nebe,
odvážila jsem se skočit,
znovu a znovu bez tebe.

Letím, letím,
však ne do nebe,
padám dolů,
a vidím...tebe!

Celý život probíhá,
můj nebohý život ubíhá.
Vidím dětství, vidím sebe,
a náhle, ty vedle mě.

Objímáš mě, líbáš mě,
tohle - pouhá minulost.
Vidím sebe, louži krve,
toto už je přítomnost


Opustil jsi mě
bez rozloučení,
skočila jsem
bez rozmýšlení.

Letěla jsem jako orel,
co na nebi si letěl.
Náhle přišel tvrdý pád,
neměla jsem na té skále stát.

Krvavé slzy

2. prosince 2010 v 17:25 | Medůza |  Básničky

Slzy krvavé,
pomalu stékají.
Oči bez života,
marně lásku hledají.

Ty smutné oči,
nikdy ji nenajdou,
zůstaly sami,
ze světa odejdou.

Ty rty jemné,
už nikdy nepolíbí,
už nikdy lidské teplo,
už nikdy neucítí.

Havraní vlasy
ve větru vlají,
potřísněné krví,
už je nikdo nepohladí.

Teď dívka mrtvá
hledí do nebe,
už nemá nikoho,
nikoho na světě.

Poue vzpomínky zůstaly,
v těch očích co hledaly
lásku na světě,
ona zemřela sama, beze mě.

Tak tu teď i já ležím,
vedle ní a hledím jí do očí,
Naše prázdné oči,
už se konečně našli,
přes tu cestu smrti,
ale jsme spolu naždy.

Láska

21. listopadu 2010 v 14:00 | Domča |  Básničky
Čtyři roky už mě mučí,
z lásky už mě v hlavě hučí.
Když se na tebe podívám,
láskou vždycky omdlívám.

Slza po oku padá,
jsem přece ještě mladá.
Tak proč myšlenky se mi hlavou honí.
že chci odtud pryč.

Že chci do mého světa jít,
tam kde je všechno jak má být.
Tvojí lásku přitom mít ,
a do mého světa sní i s tebou jít.

Miluju tě, nesnásím tě,
nevím co mám dělat,
ve strachu ,samotě a temnotě,
sedim, přemýšlím a sním.

Moje láska nešťastná je,
snad jiný miluje mě.
Jenomže poručit lásce nejde,
snat mě to bláznění jednou přejde.

Kam dál