Navždy

30. září 2010 v 15:37 | Medůza |  Básničky

Smířena se svým osudem,
neví však kam jít má,
nechtěla se rozloučit s domovem,
jenže nic jiného jí nezbývá.

Ledové kapky smáčejí její tvář bledou,
starostí a bolesti plnou.
Je už tma, je zima,
jí však žal a smutek zahřívá.

Dívá se na hvězdné nebe,
nemyslí však na sebe,
je jí jedno co s ní bude,
i to, jestli ji někdo zachránit pujde.

Všude kolem lásku vidí,
ona ji nikdy nepozná,
to je to na co myslí,
jestli ji někdo lásku vyzná.

Proč láska z nebe nepadá,
sama sebe se ptá.
Kdo by ji vlastně miloval,
kdo by ji srdce své daroval?

O smrti stále přemýšlela,
ona odvážná byla.
Nikdy by před osudem neutekla,
tohle byla výjimka.

Náhle se kolem ní stín mihne,
z přemýšlení jí vytrhne.
Za ní listí zašustí,
proběhne to kolem ní.

Vystrašená a přitom klidná,
ze země se rychle zvedá.
Před ní se stín zastaví,
po tváři jí pohladí.

Pohlédne ji do očí,
srdce se jí rozbuší.
Vypadá jako anděl,
co zachránit ji přišel.

Z kapsy cosi vytáhne,
do srdce jí nůž zabodne.
"Tohle je pro tebe lepší,
čeká tě svět mnohem hezčí."

Horká krev jí stéká po těle,
prý nejhodnější jsou andělé,
tohle byl však anděl smrti,
krutá bolest co teď cítí.

Ztěžka dopadne na blátivou zem,
"do nebe mě s sebou vem."
Odpustit jsem mu musela,
když výraz jeho tváře jsem viděla.

Oči slzami zalité,
nůž jí z těla vytrhne.
Sedne se k ní, láskyplně jí políbí,
do očí se jí zahledí.

Nemohl jinak, chtěl s ní být,
bez ní prostě nemohl žít.
Dívka se z plných plic nadechla,
naposledy vydechla.

Přiložil si nůž ke krku,
něžně ji vzal za ruku,
"miluju tě, budem spolu,
v nebi ti pak všechno řeknu."

Při těch slovech se napřáhl,
hrdlo si rychle podřízl.
Ruku v ruce v krvavé kaluži,
oba pod stromem vedle sebe leží.

Oba si své vytrpěli,
teď spolu šťastní byli.
Nadevše se milovali,
i když se vůbec neznali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama