Kéž by...

7. prosince 2010 v 18:00 | Medůza |  Jednorázovky

Byl Silvestr. Den mých narozenin. Den, kdy jsem si měla něco přát. Připravovala se si přání už tři měsíce dopředu. Po tom jsem toužila celý život. Přála jsem si to každý rok, každý měsíc, každý den, každou noc. V hloubi duše jsem však věděla, že se to nikdy nestane.
Sfoukla jsem čtrnáct svíček na mém oblíbeném medovém dortě. "Kéž by..." V tu chvíli jsem si uvědomila, že mluvim nahlas, zarazila jsem se. Zbytek přání zněl pouze v mé hlavě. Věděla ho pouze moje kámoška.
Byla to hlavně její zásluha, protože mě přemluvila, ať jdu na Silvestra k nám do hospody. Jelikož ji mám pod nohama, nemohla jsem odmítnou. To však nebyl jediný důvod. Bylo jich víc. Mnohem víc. Například, protože to přání a zároveň můj vysněný sen souvisel právě s tímto místem. Nejhlavnější důvod byl však ten: měl tam přijet kluk, který se mi už delší dobu líbí. Problém je ten, že on ani neví že existuju. No dobrá, možná přeháním. Ví o mé existenci, ale nezajímá ho to, i když mě kámoška ujišťovala o opaku. Moc jsem tomu chtěla věřit, ale nechtěla jsem být zklamaná. Doufala jsem, že se to někdy změní. Zatím nic. Už pěknou řádku let nic.
Pomalu jsme u našeho stolu usrkávaly kaktusový džus. Nejspíš si říkáte, že je to hnus, avšak opak je pravdou. Pokradmu jsem sledovala mého idola, který seděl u stolu naproti. Sem tam jsme se setkali očima, ale hned zase uhnuli. Kámoška si jednou všimla, že si mě se zájmem prohlíží. Moc jsem si to k srdci nebrala. Bála jsem se zklamání. V hospodě bylo narváno a zahulíno, tak jsme občas zašly s kámoškou ven na čerstvý vzduch. Když jsme byli uvnitř, nesl se místnosí náš hlasitý smích. S kámoškou je vždycky sranda. Náhle mě zavibrovala kapsa. Byl to mobil. Nastavila jsem si budík za deset minut půl deváté. "Tak, už mi je čtrnáct..." pousmála jsem se jen tak sama pro sebe. Od kámošky jsem se dočkala přehnaného blahopřání a objímání. I přes to všechno mi však připadalo, že na něco čeká. Stále se dívala na hodiny. Trochu mě to znervózňovalo. Pak to přišlo. Mezi veselými písničkami se ozvala moje nejoblíbenější. Pomalá, na kterou se dá tancovat ploužák. Myslela jsem, že mi ji nechala zahrát kámoška. Nechápavě jsem se na ni podívala. Ale ona se jen smála. "Tu ti nechal zahrát tvůj idol." Poznamenala s úšklebkem. Nechtěla jsem ji věřit, měla jsem proto své důvody. "Kéž by." Pronesla jsem zasněně. Zamnou se kdosi objevil. Stoupl si vedle mě a řekl: "Smím prosit?" V tu chvíli se mi málem zastavilo srdce. Můj idol stál předemnou v celé své kráse. Chvíli jsem na něj jen civěla. Kámoška do mě pod stolem kopla. Než jsem se stihla vzpamatovat, měla jsem svojí ruku v té jeho. Odtáhl mě o překrásně vyzdobené místnosti kde nahlas hrála moje oblíbená písnička. Pryč od všech těch lidí. Něžně mě vzal kolem boků. Položila jsem ruce na jeho ramena. Nebyl o moc vyšší než já. Pomalu jsme tancovali. Nemohla jsem tomu uvěřit, tohle byo moje přání! Doufala jsem, že neuslyší, jak mi tluče srdce. Jakoby mi každou chvíli mělo vyskočit z hrudi. Stále jsem na něho omámeně civěla. Byl překrásný jako anděl. V polotmě jsem viděla jeho uhrančivé oči, které mě pořád sledovaly. Lehce jsem se usmála a on mi úsměv opětoval. Tenhle úsměv jsem milovala. Tak upřímný a veselý a... ano, také plný něhy a lásky. Stále jsme si hleděli do očí a já byla stále víc a víc nervóznější. Náhle se přiblížil blíž k mému uchu a něžně zašeptal: "Všechno nejlepší k narozeninám." A zase ten úsměv z kterého se mi podlamují kolena. Vážně se musí tak úžasně smát? Překvapeně jsem se na něho podívala. Jak tohle může vědět? Tak tohle jsem od něj nečekala. "Jak to víš?" Ale odpovědi jsem se nedočkala. Místo toho se lehce usmál a zadíval se mi do očí. Nebyla ani půlka písničky, což pro mě bylo velmi pozitivní. V jeho objetí jsem si připadala víc než v bezpečí. Tak chráněná. Tak milovaná. Už jsem se lekla že mi umí číst myšlenky, protože mě více objal kolem boků a přitiskl si mě blíž k hrudi. Tak, a teď buďto omdlím, nebo nevim. A tohle jsem podle něj měla vydržet? Copak mě chce zabít? Cítila jsem jeho svaly na mém těle a rozechvěla jsem se. I přes to jsem ho však víc objala kolem krku a položila jsem si hlavu na jeho rameno. Objal mě pevněji. Naše těla se dotýkala a já myslela že se nového roku snad ani nedožiju. Celou tu dobu co jsme tancovali na moji písničku mi ani jednou nesáhl níž jak na boky což pro mě byla velká úleva. Alespoň jsem věděla že mu nejde jen o "to". Svoji hlavu měl zabořenou v mých vlasech a sem tam jsem cítila jak nasává mou vůni. Tohle byl buďto sen, nebo výmysl. Naštěstí ani jedno z toho. Byla to skutečnost. Písnička se už pomalu blížila ke konci a já se modlila aby mě jen tak nepustil. A zase. Zase mi snad četl myšlenky. "Už tě nikdy nechci pustit." Zašeptal. "Tak mě nepouštěj." Oplatila jsem mu. Náhle mě pustil. Bože co jsem to zase řeka? Já prostě nemůžu chvíli držet hubu! Vyčítala jsem si. Ale on za žádnou cenu neměl v plánu mě pustit. Místo toho mě jenom lehce chytil za bradu a zvedl ji k sobě. Jeho rty se pomalu přibližovaly k mým. Oběma rukama mě chytil za bradu a naše rty se setkaly. Pomalu mě začal líbat a já mu polibek oplatila. Jednou rukou jsem mu zajela do vlasů a druhou jsem ho hladila po zádech. Líbal jemně a smyslně. Postupně začal polibek prohlubovat a přidával na intenzitě. Snad necítí jak se chvěju. Pomylela jsem si. Jakoby to tušil, přitiskl si mě ještě blíž k sobě a vášnivě mě líbal. Nechtěla jsem aby to skončilo. Nikdy. Ale jednou muselo. Najednou polibek zjemnil a pak už líbat přestal. Pomalu jsem otevřela oči a zadívala jsem se do těch jeho. Díval se mi do očí tak upřímě a láskyplně. "Miluju tě. Vždycky jsem tě miloval." Zašeptal. "Taky tě miluju." Řekla jsem mu. Proč se tohle nemohlo stát už dřív? Nevyčítala jsem mu to. Svoji chybu napravil, a myslím že docela dobře.
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, proč se o mě teda nezajímal, když mě miloval od první chvíle co mě uviděl. Dokázala jsem si to vysvětlit pouze tak, že byl prostě moc stydlivej, což bych o něm nikdy neřekla. Ale teď je mi to fuk. Jsme spolu. To je hlavní. Miluju ho víc než svůj vlastní život. Zemřela bych pro něj, kdyby to bylo nutné. A jsem si jistá, že on by zemřel pro mě. Každý, kdo nás teď vidí, říká, že jsme si souzeni. A někdo taky říká že navždy. Kéž by....
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dominka.10 Dominka.10 | 5. ledna 2013 v 17:59 | Reagovat

Ach to bylo tak ROMANTICKÝ Vážně krásně píšeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama