Červen 2011

Ztracený

12. června 2011 v 12:01 | Medůza |  Jednorázovky
Tak po dlooooouhé době sem zase něco dávám. Doufám, že se vám to bude líbit, i když sem stejně nikdo moc nechodí. Je to jen pokus o jednorázovku :D Kdyžtak piště komenty nebo hlasujte ;)


Zničeho nic se probudil pod mostem. Hlava mu třeštila a celé tělo měl jako z gumy. Nemohl se pohnout, jen tiše pozoroval most nad sebou. U hlavy mu hlasitě zručela řeka. Snažil se rovzpomenout, jak se sem vůbec dostal.

Pohl rukou, poté druhou. Tělem mu projela ostrá bolest, vystřelující z levé ruky. Zavřeštěl bolestí. Pohlédl na ruku a usoudil, že ji má nejspíš zlomenou. Dá se mluvit o štěstí, pokud vyvázl pouze s těmito zraněními. Pravou rukou si pomohl posadit se. Teprve teď si prohlédl, jak vlastně vypadá. Zděsil se při tom pohledu. Dříve modré tričko bylo teď celé od krve. Stejně jako jeho rifle.

Už mu vážně nic nedávalo smysl. Co se stalo? Proč je tady? Tolik otázek a žádná odpověď. Pamatuje si vůbec svoje jméno? Vzápětí si oddychl, pamatuje si ho.

Pokusil se pohnout také nohama. Dal do toho všechnu sílu, neviděl výsledek. Sledoval každý milimetr, ale nohy ho neposlouchaly. Přesto to nevzdával. Kapky potu mu stékaly po čele. Nic.
Přepadla ho panika a zběsile si mlátil do nohou. Bylo to zvláštní nic necítit.

Musel se odtamtud dostat. Ale jak? S těmito zraněními může jenom křičet o pomoc. Nadechl se, otevřel pusu a chtěl z plných plic zakřičet, místo toho mu z úst vyšlo jen podivné chraptění.

Je v koncích. Nemůže dělat vůbec nic. Most je příliš vysoký aby se tam vyškrábal po svahu. Skusil alespoň ještě jednou zakřičet. Tentokrát se mu to podařilo. Šum řeky byl ale příliš hlasitý, takže mu to bylo k ničemu.

Stěží se doplazil k vnitřni straně mostu, aby se opřel. Zavřel oči a snažil se vzpomínat. Před očima se mu vybavila tvář. Dívčí tvář, jemu velmi známá. Byla to jeho holka, jeho životní láska. Miloval ji víc než svůj život. Alespoň do té doby než...

Střípky vzpomínek mu utkvěli v paměti, ale když už si myslel že si na vše vzpomněl, černá díra. Přesto se snažil být duchapřítomný.

"Néé! Prosím ne! Áááá!" Dívčí hlas se mu ozýval v hlavě. Pane bože co se stalo?!

"Proč?" Viděl hrůzu v jejích očích. Nechápavě se na něho dívala. Nevěděla proč to dělá. Milovala ho a on jí taky, tak proč? Byla si jistá že on by tohle nikdy neudělal. Muselo se mu něco stát. Něco hrozného co by to všechno vysvětlovalo. Bála se ho, ale stále ho milovala.

Držel se za hlavu a křičel. Snažil se zahnat ty hrozné výjevy z minulosti, ale musel se dozvědět, co se stalo. Stále viděl její oči. Ty smaragdové oči plné bolesti a strachu. Bylo to pro něj jako noční můra.

Všude po stěnách byla rozetřená krev. Byla tu cítit smrt. Podíval se po celé místnosti a zatajil se mu dech. V rohu někdo ležel. Rozeběhl se k bezvládnému tělu a zvedl mu hlavu. Jako kdyby viděl ducha, odskočil a svalil se na zem. Rozbrečel se jako malé dítě. Připlazil se k tělu a položil si jeho hlavu na klín.

Hladil ty černé vlasy a díval se do mrtvolně prázdných očí. Slzy mu stékaly po tváři a silně mačkal ruku své přítelkyně, jakoby čekal, že se probudí. Ne, už se nikdy neprobudí. V hrudi měla střelnou ránu, z které ještě trošku vytékala krev.

Přísahal, že zabije toho, kdo jí to udělal. Přísahal, že se pomstí. Pár kroků od sebe viděl pistoli. Opatrně odložil tělo a sáhl pro ní. Byli tam ještě tři náboje. Těmi se pomstí. Zamířil ke dveřím a chtěl otevřít. Bylo zamčeno. Snažil se je vykopnout, ale marně. Pak jakoby si vzpoměl, sáhl si do kapsy. Vytáhl klíč. Odemkl a ještě věnoval poslední pohled své lásce. Naplněn touhou po pomstě vyrazil ven.

Oslepilo ho ostré sluneční světlo. Byl v lese. Šel úzkou pěšinkou směr vesnice. Myslel si, že tam vraha najde. Nevěděl, kdo to byl, ale prostě šel.

Asi za půl hodiny došel ke starému vysokému mostu. Chvíli si tam odpočinul, protože věděl, že ho čeká ještě dlouhá cesta. Sedl si a přemýšlel. Kde najde vraha? Komu se pomstít?

Prudce vylétl na nohy a zakřičel. V očích ho pálily slzy a hryzalo ho svědomí. To on ji zabil. Proč by jinak měl v kapse klíč od staré chaty? Proč by jinak měl vedle sebe pistoli?

Už našel vraha, tak musel splnit to, co slíbil. Zastřelí se? Ne. To by bylo moc jednoduché. Musí trpět. Vylezl na okraj kamenného mostu a podíval se dolů. Zavřel oči a...

Probudil se pod mostem. Ochrnutý, se zlomenou rukou a s pistolí vedle sebe. Vzpoměl si na poslední slova své přítelkyně. "Miluji tě..." Nezasloužil si jí. Vzpomínal na její krásnou tvář. Na její polibky a něžná slova. Ale on ji zabil. Pouze ze žárlivosti. Musí za to pykat. Musí zemřít. A musí trpět tak, jak s ním trpěla ona. Prostě jen seděl, a čekal na smrt.